Diskriminace
Diskriminace je téma hodně obsáhlé a lze o něm hovořit hodiny. Vždy se bude někdo cítit diskriminován. Otázkou je zda jde o osobní pocit založený na vlastní neschopnosti, závisti a hlouposti, nebo zda jde o diskriminaci systémovou. Té se budeme věnovat. Na rozdíl od rasismu, který je sociálním konstruktem pro politické cíle, je diskriminace přítomna ve všech oblastech našeho života.
Diskriminaci zažil každý z nás, každý z nás se s ní v životě potkal a každý z nás na ni reagoval různě. Diskriminace je z latinského slova discriminare, což znamená rozlišovat. Obecně se za diskriminaci považuje jakékoliv jednání, které vede z odlišnému chování ve srovnatelných situacích bez zjevné příčiny. Trochu obecný výklad, pod který lze schovat prakticky cokoliv a kdo určí, že ona situace je srovnatelná?
V naší malé zemi je diskriminace zakázána ústavním zákonem, konkrétně Základní listinou práv a svobod. Kde je jednoznačně uvedeno „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ čl.3. Z toho je více než patrné, že diskriminace by neměla být tolerována většinovou společností natož pak zaváděna jako systémová státem. A přesto se tak děje.
Systémová diskriminace je problém, jedná se o zvýhodnění nějaké skupiny vůči většině, tedy diskriminuje se většina. Vzletně nazváno pozitivní diskriminací to pak způsobuje „averzi“ většiny vůči této skupině, jenž je zákony protěžována. Přitom většina není vůbec není diskriminační, ale naopak pouze chce stejnou rovnost před zákonem. A že ji nemají? Nemají a to dokládají postupy státních institucí a zákonů napříč spektrem.
Pokud by totiž stát ke všem občanům přistupoval stejně a on sám nerozlišoval, pak by nebylo o čem psát. Nikdy by nikoho nenapadlo ani slovo rasismus ani feminismus či jiný ismus. Prostě by nebyl potřeba, nebyl by potřeba ať již z faktických důvodů (1.vlna feminismu) nebo z politického profitu (rasismus).
V reálném životě totiž nikdo neřeší rasu, náboženství, národnost či sociální původ, v reálném životě totiž většina řeší zda je ten dotyčný slušný a pracovitý. Zda to není podvodník, alkoholik, feťák, zloděj, lhář, vrah…. Většina nebude ani řešit zda on a jemu podobní…. To je většině podsouváno politiky a aktivisty. A pokud toto většina řeší pak obvykle (troufnu si tvrdit, že v 90%) z důvodu osobních zkušeností s tou či onou skupinou. Nikoliv z nějakého předsudku či neinformovanosti…. Tuto domněnku, bezpochyby mylnou, vyslovují média a aktivisté, toho se pak chytí kde jaký politik, nemající co jiného lidu nabídnout.
Problém nastává v okamžiku, kdy se stát rozhodne řešit neexistující problém na základě řevu aktivistické skupinky pomatenců. Zde se např. dá uvést tzv. pozitivní diskriminace žen (pardon, ale jako feministka na toto mám opravdu alergii) . Toto nejenže diskriminuje muže (!), ale v konečném důsledku diskriminuje i ženy. Tedy má to zcela opačný efekt, než byl v rámci „vyššího dobra“ zamýšlen. Na papíře to možná působí vzletně, v praxi to způsobuje nekonečné množství problémů. Už jen tím, že je nařízena kvóta na % žen ve firmě či instituci. To způsobuje, že vzdělané a chytré ženy se těmto pozicím vyhnou, jednoduše proto, že chtějí dokázat sami sobě, že se mužům vyrovnají bez toho, aby je někdo protěžoval. Pak se nedivte, že v politice je toliko nepoužitelných hloupých žen. Málokterá chytrá žena vstoupí do politiky jen z osobního přesvědčení, či snahy něco změnit k lepšímu, obvykle si to rychle rozmyslí.
Další pozitivní diskriminací je určité % invalidů ve firmách nad XY zaměstnanců, když je z logických či z prokazatelně fyzických důvodů nelze zaměstnat, následují finanční sankce. EHMMM ….. No tak to vážně, ale vážně většímu uplatnění na trhu práce invalidům nepomůže, naopak by jim pomohl důstojný inv. důchod, bez toho aby někdo neustále řešil zda má či nemá nárok a byl jim v případě potřeby přiznám ihned, nikoliv za půl roku či rok. Bez toho aby mu stát házel klacky pod nohy tím, že řekne bereš ID nesmíš si vydělat…… MNO… a já prý nemám sociální cítění 😀
Takhle můžeme pokračovat do nekonečna. Diskriminační je totiž spousta zákonů (Zákon č. 198/2009 Sb., Zákoník práce, zákon č. 312/2002 Sb. atd…). Např. zákaz kouření v restauracích……. ten diskriminuje hned dvě skupiny – první – majitele firem, kteří nemohou rozhodovat o svém podniku a druhou – kuřáci. Je zcela irelevantní jak velká je která skupina. Stát se nemá co plést do rozhodování v soukromých firmách! A to ani v rámci „vyššího dobra“ (na to jsem také alergická).
A takhle můžeme jít zákon od zákona, obor od oboru, firmu od firmy….. a zjistíme, že diskriminace je státem řízená, nařízená a vynucovaná. Je všudy přítomná. Pak je otázkou zda se nechováme diskriminačně protože musíme a nikoliv proto, že bychom chtěli.
Pokud majitel firmy nemůže rozhodovat koho přijme do řad zaměstnanců, je to ještě stále soukromá firma? Pokud majitel obchodu či restaurace si nemůže vybrat koho obslouží či ne…je to stále ještě soukromá firma? A to že neobsloužím hulváta, by mělo být mé rozhodnutí, nikoliv nějaké ligy hulvátů 😉 Jak je možné, že na jednu stranu musíte do obchodu či restaurace pustit kde jakou existenci a běda jak ne, a hotel, který neubytuje ruské turisty pro politický názor je v pořádku? Když zákon hovoří jasně?
Je patrné, že všichni jsme si dle ústavního zákona rovní před zákonem, jen někteří jsou si holt prostě rovnější, neb si jejich aktivisté vyřvali zvýhodnění. Diskriminujeme tím většinu na úkor menšiny! A to je špatně!
Každý má mít stejné šance, každý má mít stejnou možnost rozhodnutí, a každý má být potrestán stejně (v rámci trestní sazby) v případě, že něco spáchá. Mělo by přece být naprosto lhostejné zda vzývá boha pračky, či je fialový s puntíky, má tvar čtverečku nebo má tři nohy. Jenže jak vidno, je to jedno jen té pracující většině. Nikoliv politikům, aktivistům, neschopným ukňouránkům, kteří potřebují svou neschopnost svést na někoho či něco, soudům, státním institucím. Celosvětově se politika zvrhla na to, že kdo nejvíc řve, má největší práva. Zbytek (tedy většina) má právo držet hubu, i když je to proti logice, rozumu a přírodě…..
Rozhodně si stojím za tím, že většina nepřijímá do zaměstnání dle nějakých předsudků, ale na základě dovedností a znalostí uchazeče, ale i na základě sympatií. Asi těžko budete v týmu spolupracovat s někým kdo je Vám protivný…. To je zcela proti logice.
Jsem alergická na neustálé se ohánění nějakými termíny jako je diskriminace, rasismus, xenofob a mnoho dalších, obvykle tyhle termíny používají lidé takto smýšlející – tedy rasisté, lidé, kteří by nejraději někoho diskriminovali (např. sebrat volební právo důchodcům, či vesničanům), xenofobové, kteří nenávidí vlastní národ. Né nadarmo měli naši předci úsloví „podle sebe soudím tebe“.
Srovnávat je přirozené, srovnávání se s ostatními nás žene dopředu, motivuje k vyšším výkonům, větším znalostem…. nebo z nás dělá neschopné ukňouránky neboť neumíme přijmout zodpovědnost za vlastní život.
Nicméně v jednom mají aktivisté pravdu – diskriminace existuje, je přítomna a bylo by potřeba ji zrušit. Ale to neučiníme tunou pozitivních diskriminací (ona totiž jednou ta trpělivost většiny dojde a pohár přeteče). To učiníme naopak tím, že všechny tyto nesmysly zrušíme a budeme důsledně trestat ty, kteří poruší Základní listinu práv a svobod. Ta stačí. Diskriminaci zrušíme tím, že budeme tvrdě vyžadovat rovnost před zákonem po státu a úřadech. Protože nejvíce diskriminující je právě stát.
